WWW.KITTCHEN.CZ

24.05.2017

víc než rok tu bylo ticho. mezi tím jsem hrál na Věčnosti ve Znojmě, napsal dvanáct sloupků do FullMoonu, udělal hudbu k představení Zářez, k audioknize Dívka, která si říkala Tuesday, odehrál hromadu koncertů, měl jsem dokonce výstavu s Vladivojnou v Opavě a o víkendu mě čeká další společná výstava v Mariánských Lázních. připravil jsem i desku coververzí AKT, která vyjde u příštího FULL MOONU a je krááásná. fakt.
Taky jsem tEď finančně úplně na suchu a je možný, že mi tuhle stránku pozastavěj. A doufám, že ji nezrušej, jako mi zrušili osobní blok. V kuchyni, kde teď vařim, abych měl prachy, když zrovna hraju moc beneficí, mi už druhej měsíc nezaplatili v termínu (a jeden měsíc zatim teda vůbec) a tak jsem docela nakrknutej, protože jedinej důvod, proč se pářim nad hrncema, je, abych mohl platit nájmy, složenky a domény... a momentálně mi navíc vaření bere čas na všechnu tu práci, kterou mám před sebou...
ale jaro takhle zkrátka bejvá
hubený a intenzivní
pěkný jaro vám, moji milí

 

27.02.2016

trojmo

tak půl hodinky před tím, než vstanu z postele, vezmu si kufr, předrkotám s ním dlažební kostky kolem Mikuláše, raketa k bohu, viď, snesu ho po strmejch schodech do sklepení Na Věčnosti. A bude zvukovka.

ve středu jsem hrál v Ústí nad Labem, řídil jsem tam i zpátky. v autě Tomáše Havlena, kterej mě pak skvěle nazvučil. a Lukáše, kterej nám vyprávěl spoustu zajímavejch věcí. a když řikám spoustu, myslim tak milion. byla to krásná cesta a moc hezkej koncert v Hraničáři... dělaj to tam skvěle

přesto jsem toho měl ve čtvrtek celkem plný kecky a tak jsem přijal Antonínovu lehce vyprovokovanou nabídku a nechal se do Plzně a zpátky odvízt. Bylo to moudrý rozhodnutí, za který jsem si i Antonínovi blahořečil. A koncert byl taky prima, byl jsem rozezpívanější a otevřenější, než den předtím. Tak akorát lidi, z nichž některý kamarádi, který se mezi sebou seznámili a tak to bylo senza

včera dopadla Pecha Kucha ve Znojmě taky znamenitě. spousta zajímavejch lidí přednášela svý různorodý přednášky. a já pověděl o knížce Vraná, kde se o alternativní verzi Znojma píše. Do toho Karl Veselý pokřtil časopis, fanzin NO MO o tom samým městě.

a já se pomalu zvedám a jdu teda na tu zvukovku do prostor hospody a klubu Na Věčnosti, kde jsem chtěl hrát od chvíle, kdy jsem tam poprvé vkročil. ve znaku mají tři propojené kruhy. jako obal Kontaktu, ale trojnásobnýho.
moc se na ten večer těším. moc se na ten večer těším.
ahoj, K.

 

23.10.2015

hraní na narozeninách v roxy bylo trochu jako z Hobbita, když si nasadíš prsten a zmizíš. všechno jakoby plane. lebka mi zevnitř tlačila na hlavu, podklady a syntezátory z telefonu byly nahlas jako kráva, kytara vlastně taky, celý to bylo nahlas jako kráva, všude kolem stáli lidi, který taky dělali spoustu kraválu.
mluvit nemělo cenu.
tak jsem nemluvil.
do toho minimalistická projekce.
trochu to taky bylo jako ze sna.
a trochu jako z posledního mad maxe

dneska jsem mluvil hodně
četl jsem z knížek a vyprávěl o flusání při běhání
trochu jsem to natahoval, aby Petr Vizina, který byl spoluiniciátorem koncertu, stih přijet z Brna.
ale hlavně jsem si to užíval
a dost se bavil
celou hodinu a půl
což je výhra. osazenstvo Alibi si mě navíc hýčkalo, pořád se někdo ptal, jestli si něco nedám, měl jsem tedy
ledovou kávu
zázvorovou limonádu obecnou
domácí (s kusy, které mi ucpávaly brčko, jež se tak nečekaně stalo komickou figurkou)
NePinColadu - osvěžující chladivej nealko koktejl, kterej je teda TOP
a teď to začne
domácí kisch s rajčatama a špenát to byl?
velkej kus chlebu pomazánkou z něčeho, do čeho bych to neřek a nenapadlo se mne zeptat, Maras by to věděl od oka
hele
vodu z kohoutka
tonic
hummus
několik oliv
a nakonec mi ještě pustili Leavin on the jet plane, s kteroužto písní a kufrem, který si nechává říkat Gustav, jsem vyrazil nocí na Hradčanskou.
podél kolejí a přes koleje a doleva, kufr rachotil za mnou...
procházka akorát

doma
vypadá to, že půjdu spát, kočky nakrmený, pohybová drezůra s bičem

Placka teď sedí za mnou a kouká do potemnělýho pokoje.
Foum se nažral, párkrát hrábl po návnadě na konci provázku a ladně se odvalil mezi starší batoh
a kufr
víte který

 

15.10.2015

ach. jsem dneska vyčerpanej. v pátek jsem lítal mezi hvězdama a ujasňoval si, co a jak. s vlkama běhal vysokou travou. následoval malý zářící bytosti do příšeří lesa.
pak následovalo několik dní s nemocí, pak se objevila hromada práce a mně se podařilo ji všechnu odbavit. trochu jsem čul, že vyžírám energetický rezervy, ale bylo to třeba a šlo to, tak jsem pokračoval.
včera a dneska se nemoc vrátila a já bych potřeboval tejden ležet. ale není to teď možný. včera by byla škoda, promeškat koncert v KAštanu. a dneska budu hrát se Simonou Babčákovou Ester Kočičkovou a Toni v Zábřehu. Taková dálka. Tyjovka.
v autě budu spát.
Máša vaří oběd, abych byl silnější.
Spal bych.
Čtu knížku ovídek ze světa Sandmana od Neila Gaimana... možná proto
a možná prostě proto, že toho je tuze, tuze moc...

 

28.09.2015

DANKE

a že je za co děkovat
ty dva koncerty, v Praze a v Brně, byly neuvěřitelný. něco se stalo, vyprávěl jsem s očima navrch hlavy někomu v mramoru baru Divadla Komedie. něco velkýho se stalo, cejtim to pod hrudní kostí, úplně mi to rozechvívá hrudník a žaludek (tehdy jsem ještě nevěděl, že jíst nebudu moct ještě další tři dny), něco se stalo, jsem toho plnej a ještě teď, v Oknech u Doks u Máchova Jezera, kde sedim na zahradě prosluněný dopoledním podzimním světlem, někde daleko štěká do tý podzimní akustiky pes a zní to, jako když se rozezpívává Vašek Havelka, napřed hluboko a pak do falzetu, ještě teĎ to pořád mám v sobě, i když už mi to nevystřeluje z očí.
v divadle Komedie se udála nějaká neuvěřitelná věc. ať už to bylo ve chvíli, kdy hráli Kalle a naprosto tichý a pozorný publikum je sledovalo se stejnou směsí nadšení a oddanosti, jako já. nebo v ten moment, kdy se Tomáš přidal v Pod Prahou. nebo když jsem otevřel oči a přede mnou stáli lidi, kousíček, na dotek a jejich hlavy jsem viděl v odrazu světla projektoru všude kolem... nebo v tu chvíli, kdy se nad těma hlavama objevila oranžová lítající ryba a připlula tím temným prostorem protnutým mocným paprskem projekce až k nám, nad podium... to se mi málem zastavilo srdce a na chvilinku jsem nemohl zpívat. a všichni ti lidi, co stáli tak blízko to viděli taky a cejtili a to selhání v hlase mi nejen odpustili, ale okamžitě pochopili a prožili se mnou.
tenhle moment si ponesu dlouho, ach, drahocená věc v nějaký skříňce v mý hlavě
výjimečná a opečovávaná

zažil jsem hodně krásnejch chvil a zažiju... tahle chvilička, kdy jsem myslel, že koukám na zázrak, že mi možná z intenzity hráblo... a pak mi došlo, že se to fakt děje... tenhle okamžik posunul koncert v Komedii na tu první příčku, o malej/velkej kus nad ostatní...

a v Brně se to celý podtrhlo, jakoby potvrdilo, že to včera nebyla náhoda... že ta věc, kterou jsme s Tomem piplali a vysekávali z monolitu všednosti běžnýho života, odkud pocházej všechny věci, že ji umíme oživit, rozsvítit a rozdělit se o ní s ostatníma...
a nejenom díky mýmu milýmu Tomovi, jehož práce na tom vysekávání a péči je neuvěřitelná a nevyslovitelná... a to nemluvím o všem ostatním
ale díky i Tomášovi Havlenovi, kterej pro nás připravil fantastickej zvuk, základnu a jistotu, díky který jsme se mohli pouštět daleko a vysoko.
díky Jenu Jámorovi za jeho projekce, který většinou vidíme až na fotkách a ze záznamů, ale který v Praze a pak i v Brně (vogo, to s tim stínem) dotáhnul ještě o krok dál
díky Františkovi na jeho Červenym koni, nebejt jeho, nebyly by žádný vinyly, jenom suchý z nosu...
díky Michalovi Pařízkovi, kterej si opravdu zasloužil bejt kmotrem, protože za náma a za tou vlekoucí se deskou stál, tolikrát musel změnit svý plány, protože jsme zase nestíhali a odsouvali... a byl tady pro nás i ve chvílích, kdy sakra potřeboval podpořit... snad jsme toho byli alespoň částečně schopný
díky Davidovi Menclovi, kterej nám pomáhal odjinud a jinde a jinak
díky Kalle, že do toho šli s náma i s nejistejma vyhlídkama na cokoli
díky Ondrovi Matajovi, Veru, Hofymu a ostatním hercům z představení Zločiny.Ženy.Doc, Báře, Vladimírovi i celýmu týmu divadla Komedie... nebylo to s náma od začátku nejjednodušší, ale strašně moc jste pro nás udělali a výsledek jste viděli na vlastní oči, na vlastní uši
stejně tak patří dík i Kamilovi Ezešovi a lidem z Kabinetu Múz
a mý osobní děkuju letí za sestrou... za to, že tu byla, když to kolem všechno hořelo... za to, že mi pomohla najít cestu zpátky... a v neposlední řadě díky za tu rybu

a samosebou ještě jedna velká úklona a dík vám všem, co jste u toho, ať na místě, či v myšlenkách, byli s náma

díky
jste moji
jsem váš
Kittchen

 

08.08.2015

ahoj, jak se máš?

jak se ti daří?
já jsem, protimtě, v Kanadě.
jako vždycky jsem dlouho nevěřil, že se to skutečně stane. vždycky jsem se bál lítat, na jiným kontinentě jsem nikdy nebyl, tak jsem nějak podvědomě předpokládal, že to tak zůstane. ale zároveň jsem chtěl zůstat otevřenej, abych to svojí nedůvěrou nezakřik. a nezakřik. a jsem tu. kousek do Montrealu na dálku dokončujem vydání vinylů, vzpomínám na Apačku a brečim u toho, jak na ni vzpomínaj jiný. a jsem taky tady a teď. čichám nový vůně, jim nový jídla, nasávám atmosféru. před chvilkou jsem po třech hodinách dojedl svoji půlku obří snídaně, co ji tady běžně servírujou jednomu. a teď si půjdu zaběhat.
mám se hezky. odpočinek mi zklidňuje mysl a můžou do ní přijít nový a svěží věci. písničky třeba. a obrázky. a myšlenky. a klid.

a v tuhle chvíli mě napadlo, zeptat se tě, jak se máš?
jak se ti daří?
nemyslím tím how do you do... myslím tím, pověz mi, co mi chceš povědět. co tě těší a z čeho seš třeba smutnej nebo smutná. můžeš se třeba zmínit, jakou písničku z Kontaktu máš rád, ale vůbec nemusíš. spíš jen tak si řikám, že ti třeba udělá radost napsat, buď sem do vzkazů, nebo na mail, jak se vlastně máš.
jak se ti daří?
jak ti je?

a jestli ne, neva, přeju, měj se hezky a dávej na sebe pozor.
ahoj
kitty

 

03.08.2015

ahoj kitty

začínala vždycky maily, čert ví proč. stejně jako ten nedávnej, co mi udělal radost jako kráva.. odpovědět jsem měl do 10. 8.

Ach...
Děje se takovejch hezkejch věcí a já z toho nezaznamenávám nic. Hezký věci se většinou líp prožívaj, než zapisujou, ani písničky se mi z těch veselejch a pozitivních zážitků nepíšou snadno. tak snad propříště.

Tahle zpráva bohužel patří mezi ty blbý.
Zrovna se zvedám od počítače, že se pustím do další várky denních úkolů, když na mne na Facebooku vypadne zpráva od Lukáše Grygara, že Apačka tragicky umřela.
"Minulý čtvrtek se při sestupu z Kazbeku propadla do ledovcové trhliny a na následky zranění ještě ten den zemřela."

Tak tady sedim a bulim a přijde mi to, jako zpráva odněkud vystřižená, z jinýho času, možná z knížky, nebo z filmu, z něčeho smyšlenýho.
Protože si neumim představit, jak by mohl jen tak zmizet člověk, kterej uvedl do pohybu tolik věcí, kterej zaplnil svým nadšením a energií spoustu místa v mým životě a hlavně v životech svejch blízkejch a spolupracovníků.
A to je vlastně všechno, co si teď troufám napsat.

Myslím na tebe, Jano, myslím na tebe a tvý blízký. Je mi smutno, je mi smutno, chybíš mi a budeš mi chybět moc.
Lásku a klid tam kam jdeš.
Děkuju.
kitty

 

26.06.2015

Ahoj. Máme novou desku. Jmenuje se Kontakt. Od včerejška si ji můžete koupit na www.cervenykun.cz. Od 2. či 3. 7. bude venku i jakoc CD, které buď dostanete jako předplatitelé s Full Moonem a nebo ho pořídíte na koni. A nebo si, od toho samého data, desku zadarmo stáhnete tady. Tak pěkný poslech. Hezkej den.
Kittchen

 

22.06.2015

11:55

tak master je v Beskydech
kdy myslíš, že to Dan pošle? píšu v reálným čase Tomášovi
soustředit se teď bude problém
je to tak
finální master bude večer, Tom ještě musí doladit pištění starejch lamp v mym kombu
a teď přidává otázku, jestli bude chtít vložit František z Červenýho koně na cd nějaký digitální informace... chtěl jsem se trochu zasnít, ale neni čas pyčo

 

12.06.2015

Tak to poslouchám.
Sedim v Café Neustadt, musim pracovat na něčem jiným. Ale než jsem se do toho pustil, pustil jsem si první písničku.
Sudety.
Viď.
Převčírem ráno mi Tom poslal finální mixy, mladší brášky těch, co pouštěl v autě ráno po tom slavným svítání na Všudybudu.
Jel kvůli tomu ve dvanáct v noci do studia, aby doladil poslední detaily, než ho jeho skvělá žena ve 4 ráno poveze na vlak do Prahy.
Pak Berlín.
Brémy.
Respekt a láska, Tome.
Respekt a láska.

do bílejch sluchátek mi prolejzá hluk, ale už to nejde víc nahlas. leda sedět v kavárně s ušima přelepenýma gafou.
Kterou navíc nemám.
Takovýho času, první písničky v loňskym březnu... a teď to najednou Dan Václavek masteruje v Beskydech... ti draci z Větrnejch dnů jsou ostatně z části odsud.

Takovýho času a najednou to za pár dnů bude venku.
Jsem v tom zavřenej, teď začíná Vraná milovaným hlasem, kterej mi čet pohádky od malička. Zrovna jsem ji odeslal kamarádce Karolíně, jestli by nechtěla udělat klip.
Matěj stříhá Sestru.
Linda kousky papírků, který zase bude posunovat pinzetkou.
S Ondřejem a hercema z představení Zločiny.Ženy.Doc možná budeme točit Zamilovaný, který nakonec nejsou šestý, ale pátý, protože na to místo, přes všechny mý intelegguání koncepty, prostě patřej.
Všechno to vlastně zapadá na svý místa. To se děje.

Venku svítí slunce. Mně se v krátkejch prostřizích vybavujou jednotlivý fáze procesu.
Skládání.
Viď.
První společný testy.
První večer v Úštěku.
Druhej.
Kopřivnice.
Poslední nahraná písnička a to, co se s ní postupně stalo.

Deset písniček.
Nějakejch 35 minut.
Ke Kontaktu dojde.
Brzo.

Ještě se párkrát vyspíme...
a všechno to začne

znova

 

29.04.2015

KONTAKT

poslední čtyři roky nám na prvního máje vychází deska. počítejte se mnou:

1. 5. 2011 - MENU
1. 5. 2012 - DEZERT
1. 5. 2013 - RADIO
1. 5. 2014 - ECHO

no
zkrátka
letos naše nová deska, která se jmenuje KONTAKT, na prvního máje prostě nevyjde.

důvody, pokud to někoho zajímá, jsou různý.
- v loňským roce jsme se s Tomem kromě pár koncertů prakticky nepotkali. oba jsme byli zasekaní jak pracovně, tak osobně. a nahrávání naší společný desky byla ta věc, na kterou jsme se těšili, na kterou jsme si chtěli vyhradit čas a prostor... a když se ten prostor konečně otevřel, byl konec února.
- vybrali jsme si pro nahrávání hodně jinou cestu, než jsem zkoušel na první a než jsme objevovali na druhý desce. a ta cesta se ukázala nejen jako schůdná, ale dokonce jako radostná a pro nás opravdu vzrušující, takže jsme se po ní pustili s veselou a radostnou touhou, užít si všechny její části. stoupání, vrcholky, propady, bloudění, nalézání ...
- písničky, který jsem poslední dva roky lepil v telefonu a kompu ze zvuků a šumů, dostaly díky těmhle novejm zkušenostem a experimentům novej náboj. někdy jen silnější, místama se ale začaly ubírat vážně úplně jinam, než jsme čekali. některý svéhlavě vyrazily směrem, kterej nemáme ani prozkoumanej ani načtenej ani ošetřenej, v podstatě pořád na cizí území... a přijde nám, že jim to svědčí. a že nám to svědčí. a dělá nám to radost a jsme z toho celý rozechvělí.

a proto jsme se rozhodli, že si to celý nenecháme pokazit spěchem. že si ten čás dáme, první máj neprvní máj.

Jak to vypadá?
nahráno nejspíš máme všechno, co potřebujeme. pak jsme hodně vyhazovali, třídili, prosekávali... a skladby se vylupujou na povrch.
včera v noci jsem si poprvý pouštěl celou desku i s načrtnutým pořadím do sluchátek a když dohrála, pustil jsem si ji znova, protože mne to nenechalo spát. instinkt nebo nějakej čich mi říká, že jsme na dobrý a čerstvý stopě.
zbývá nahrávky pozorně smíchat.
a zmasterovat.

pokud se nám to přirozeně podaří stihnout do 25. května, vyjde deska na začátku června. k dispozici bude na internetu a 3. 6. pak i jako příloha časopisu FULL MOON na jejich pátých narozeninách. jestli to takhle klapne, rovnou ji v Podniku i pokřtíme. počítám, že o měsíc, dva později, se připojí i vinylová verze.
pokud nám bude připadat, že míchání či mastering nestíháme, že moc tlačíme na pilu a že by se to mohlo podepsat na kvalitě, vyjde deska nejspíš až v červenci. a pokřtíme ji, i s vinylem, někdy na podzim.
a nebo taky možná až na podzim dokonce vyjde, i to se může stát.

takže pokud jste se těšili, mrzí nás, že jste třeba zklamaný. pokud máte dojem, že jsme vás zradili, je to jenom váš dojem.
ale pokud se budete těšit taky, pokud se taky budete chtít nechat překvapit, pokud se chcete radovat z toho, že nic neni předem daný a všechno může dopadnout naprosto nečekaně, že nic neni pevný a svět je jenom nekonečná pestrobarevná šňůra neustále se proměňujících okamžiků - jsme v tom s váma. a vy s náma.

dámy a pánové...
KONTAKT byl právě navázán - zůstaňme ve spojení

hezký den
KITTCHEN

 

17.02.2015

děje se toho pořád hodně.
rok se překulil na druhou stranu, teď tu máme 2015 a po tom masakru, co přinesl dřevěnej kůň roku loňskýho by se to celé mohlo tak nějak zklidnit. částečně alespoň, co?
zatím to vypadá nadějně. práce bude hodně. to asi nějakej čas jo. jak tý nehudební, tak tý hudební... a taky tý vnitřní, tý, která potřebuje soustředění a čas a určitej druh samoty a soustředění.
dneska večer je divadlo. těším se na hru, těším se na herce.
měl jsem taky možnost, spolupracovat se Simonou Babčákovou na jejím improvizačním workshopu a bylo to báječný. a kromě toho, že jsem ji viděl při práci, což je samo o sobě úžasný, jsem se seznámil ještě s houslistkou Janou Kneshke a prekusionistou a pánem, co si vyrábí svý vlastní nástroje, Václavem Kořínkem... a bylo to krásný setkání.
zajímalo by mne, jestli s tím Vácvlavem nakonec nahrajeme desku, jak nabízel, nebo nikoli.
zítra hraju na večeru osamělých písničkářů v Kaštanu. minule, když jsem tam hrál, jsem byl docela opilej a rozjetej, doprovázel jsem tam se Sestrou kamaráda, kterýho opustila žena, takže jsme měli takovej silnej a intimní večer. a byl to super koncert. a ukrad jsem omylem klíče od šatny.
vůbec se mi v tom Kaštanu hrává skvěle. už vím, co myslel Petr Vizina, když říkal, že Kaštan může bejt, když se to povede, jeden z nejlepších pražskejch klubů vůbec.
v pátek pak hraju v Dejvicích na otevření nový kavárny v Národní Technický Knihovně. Na to se těšim moc.
a v neděli je zase Simonin workshop v kavárně Potrvá... a na to jsem zvědavej taky... to bude 22.
25. 2. přijede před moji batmanovskou skrýš (vyprávěl jsem vám? nevyprávěl. mám batmanovskou skrýš a vždycky, když se vydávám do světa, musim zmáčknout tlačítko, říct heslo Batman a otevřou se tajný a zamaskovaný dveře a já, Batmobil nemaje, vyjdu pěšky do ulice, mezi běžný civil) Tomáš Neuwerth, naložíme kombo a kufr Gustav a kytary... a pojedeme nahrávat do Úštěku. což je magický místo, kde se stala spousta důležitejch věcí. víc, než jde říct.
a pak budeme natáčet naši třetí desku, která se bude jmenovat Kontakt. kamarádka Myshka, která dělá Kittchenovi obaly od začátku, vymyslela luxusní a překrásnej obal.
a já se těším, jak si s Tomem sedneme, zapojíme věci, zapálíme vonný tyčinky (koupit!) a šalvěj a v kamnech... a začneme nahrávat.
věc, na kterou čekám už druhej rok je za dveřmi.
šeptá.
honem
otevř mi...

 

18.12.2014

prkno, které znamená svět

tenhle rok mi přinesl kromě mnoha báječných věcí i jednu podivuhodnost. když jsem přetažený a nervózní, zvracím. převčírem jsme měli v práci goodbye večírek, včera jsem ráno brzo vstával a letěl do divadla na poslední zkoušku bez lidí. skončila a já uháněl domů, abych se alespoň na chvilku prospal. upadl jsem na dvě hodiny do mátožný dřímoty a nejspíš zamáčkl budík, protože mě vzbudila až sestra, která náhodou přišla dřív... odmítal jsem vstávat, hlava věděla, že musí, ale tělo prostě nespolupracovalo... nakonec jsem se vykopal, klimbal v tramvaji, v divadle se natáhl na židle a usínal a probouzel se. a pak se divadlo začalo plnit lidma. vysprintoval jsem z balkonu, odkud pouštím hudbu a ruchy, zapadl na záchody a zvracel všechnu tu vodu a colu a club maté, co jsem přes den vypil. a pak se spořádaně vrátil na balkon. celou hru jsem statečně odvysílal a bylo to super, s lidma najednou úplně jiný, fakt doopravdy. v jednu chvíli jsem se dokonce zasnil tak, že jsem zapomněl pustit jednu sirénu a až lusknutí prstů režiséra, co seděl na protějším balkoně, mě vrátilo zpátky do reality.
no a pak se setmělo a já pustil záívěrečnej song, kterej jsem dodělal převčírem v sedm ráno... nechal jsem ho doznít, do tmy zaklapl počítač... a za mohutnýho potlesku se řítil tmou do zákulisí na toalety a zvracel zbytek tý vody, co jsem ji v žaludku měl. nahoře se pořád tleskalo, a jak jsem se vracel zpátky na bidýlko, chytla mě jedna herečka za ruku:
poď s náma. a tak jsem najednou stál na jevišti, raz dva tři, uklonil jsem se nabitýmu sálu, seběhl dolů a bylo.
pak už mi bylo dobře. dojel jsem domů a usnul, jako bych nespal měsíc.
a ráno jsem vstal. a teď sedím zase na balkoně. a už se třikrát zvonilo. takže jdu na to.

 

12.12.2014

vyřízenej

jak zpívá Márdi
úplně vyřízenej ležim a nechci nic
akorát neležim
sedim v kavárně Dejvickýho divadla a rovnám zvuky. a dopadla na mě únava posledních dnů. jako kladivo. vedle talíř s utopencem, co vim, že bych ho měl sníst, ale nemám chuť. kafe. velký kafe. a taky ho zatim nepiju. čeká mě cesta vozem. ale v tuhle chvíli si to neumím představit. v tuhle chvíli sdi vlastně nedokážu představit nic jinýho, než padnout do postele a spát. ach. tak bych. ležel. a spal.

včrra krásnej klub a hezkej, mimoidní koncert. na pučenou kytaru od Ondřeje, do toho Veru, která hrála na housle před pódiem, vzácná věc a výjimečný okamžiky. všem jsem cšechno chtěl říct a ukázat a nakonec jsem z toho usnul na chvilku v zákulisí café Komedie. pak nějakej taxík, spánek pár hodin. a teĎ tu.
hurá do práce.
spotřeboval bych tak tunu kokainu, abych se probral. ale zatím musím zkusit to kafe.
hledám, kombinuju, zapínám, nahrávám a pořád je to málo. jsem beznadějně zamilovanej. kromě jinýho do života, kterej vedu. je to okouzlující, je to jako z knížky nebo z filmu. akorát ty dojezdy a únavy jsou ksutečný. bejt Val Kilmer co hraje Morissona, museli by mě nalíčit nabílo, kruhy pod očima, otahaný svatební sako, zamrcasený brejle, počítač s jabkem... ne, ten asi Jim neměl. všichni Kerouaci světa. ach. taková únava. taková strašlivá únava, že vás to skoro nenechá bejt. a přesto. musim. chci. tohle je můj život. krásný věci střídaný mikrobezvědomíma. po ulici choděj krásný holky.
ale co dělat.
chce se mi spát

 

12.12.2014

a teď jsem na chvilku usnul v sedě u stolu v kavárně... luxus

 

11.12.2014

nějak jsem u vytržení
sedím v kavárně Dejvickýho divadla a poslouchám skrytý zvuky. Za chvilku sjedu pro Gustava a kytary a pojedu do Gortu, nebo jak se to himmel jmenuje. A zejtra celej den představení. A večer nejspíš cesta pryč. Daleko za hranice všedních dnů, hehe...

teď mi do uší hraje písnička, ve který nahá baletka tancuje ve tmě a za oknem vybuchujou atomový bomby. sametový nekompromisní světlo, napřed čistě bílý, světelný terče, který se rozlejou oblohou. a pak plameny. a tlaková vlna. ale to všechno přijde později.
na pažích, na prsech, na krku, na břiše, na chvilku se vyrýsujou stíny. klín se skryje ve tmě.
tančí naposled.
stojí na těch zmrzačenejch špičkách.
tančí jenom sama pro sebe.
a trošku i pro svoji mámu a tátu.
a pro všechny ty chlapy, co jim ty dlouhý nohy ovíjela kolem pasu.
pro ty děti.
co neměla.
v rohu modře bliká černobílá televize.
zrnění.
a za oknama rozkvítaj na pohled ledový a ve skutečnosti nejžhavější kytky na světě.
a ona
tančí
a tobě se tají dech

vraná

 

09.12.2014

nejlevnější drogy

taková spánková deprivace je bezva.
hází už v malejch dávkách.
a v těch velkejch docela slušně.

jsem zvědavej, jak na tom budu 20. 12.

nezaslechli jste teď někdy po setmění vlky?

 

09.12.2014

3:57...

co jsem dokázal
je nahrané
a roztříděné
za pár hodin
ráno
čas jít spát

 

08.12.2014

Od Tábora až do Dejvic

přepínám se z jednoho do druhýho.
v pondělí koncert v Potrvá. hodně kamarádů, David Lanštof, Ondra Bauer, Almela, Vašek, Bára... Sestra zamrzla na návštěvě, kde obvykle hosty vařívají. A Myshka na Bárku. pár lidí, kterým se koncert líbil a pár, kterým to přišlo úplně mimo. je to dobrý, mít takový srovnání...
druhej den dviadlo a psaní na střídání. ve čtvrtek taky v Potrvá, večírek FULLMOONU, tentokrát trochu náročnější, alkohol, nečekaný setkání, vyšponovaný emoce. nakonec to všechno ale dopadlo dobře a po půlnoci jsem si dával páku s vrchní indiánkou Apačkou. a vyhrál jsem. jen tak tak.

v pátek zase Dejvické divadlo, půlka ansámblu má konocivnu, představení KAKADU se poprvé skládá celé dohromady a já konečně nahrávám základní samply a začínám pracovat na hudbě.
předpremiéra je 17. 12.
začínám být trochu nervózní. olivy jsou drceny.
v sobotu mě Ještěd sveze do Tábora na koncert. klub CESTA je krásný místo a z archivního videa je vidět, že bylo a bohdá ještě bude důležitý. krásnej servis, všichni jsou na nás hodný, baštíme polívku a studený brambory. do Tábora jsem jezdil jako malej za nevlastní babičkou. až když se strejdovi Kájovi narodila dcera (který teď mimochodem bude kolem 18 a klidně na tom koncertě mohla bejt), pozbyl jsem statusu pseudovnoučete a pak jsem dloooouho v Táboře nebyl.
pak jsme jeli nocí a mlhou, mě to bavilo, anžto mám noc a mlhu rád, Ještěd chudák řídil, tak si to tak neužil.
v sobotu jsem jel shánět strom.
ačal jsem na blešáku na Kolbenově. tam jsem zakoupil za 50 Kč golfovou hůl, kterou bych rád použil ve videoklipu, co pomalu ale jistě připravuju na leden. a pak k Máchovu jezeru, kde jsme s Mášou, která mi s klipem pomáhá, chodili, fotili, natáčeli a hráli golf s vajíčkama na dně vypuštěnýho Máchova jezera. domů jsem se vrátil za tmy a do noci pak stříhal a rovnal zvuky pro divadlo. a teď jsem zase tady. v setmělým sále. mixák hrozivě šumí a všechny samply to zkresluje, naštěstí i písničky, co jsem nenahrával na iPhone, takže chyba bude jinde. teď ji jen musím odhalit. a vyřešit. a pak už všechno bude dobré.
z balkonu koukám, jak Simona Babčáková a David Novotný zkouší. občas jim k tomu pustím nějakou zkreslenou smyčku z nalovenejch zvuků. a až to tu skončí, půjdu na nádraží a pojedu vlakem do Holešovic a nahraju si ještě vlak a koupim párek v rohlíku.
a pak pojedu zpátky do kuchyně.
krájet cibuli.
ve čtvrtek poslední předvánoční koncert v klubu GRID v Opatovické 18 s duem 27. Posledně to bylo velký. tak schválně, co tentokrát. kdyby se vám chtělo podívat na to, jak vypadá Kittchen před Vánocema, což je vždycky zajímavej pohled... rád vás taky uvidim.

 

01.12.2014

1000 věcí, co mě serou

když jsem před čtyřma lety narazil na stejnojmennej blog, bůhvíjak nadšenej jsem nebyl. hlavně proto, že mi přijde, že právě tím, jak strašně se soustředíme na věci, co nás serou, přispíváme k tomu, že jsme furt nasraný. takhle to mám. nedomnívám se, že zavírání očí před ošklivejma věcma udělá ze světa lepší místo. ani, že adorování pozitivní energie samo o sobě něco zlepší. ale myslím, že když se prostě budete zabejvat jenom blbejma věcma, nutně vás to musí ovlivnit.
jenže ty krátký texty byly strašně vtipný a tak jsem napřed s nechutí a pocitem guilty pleasure otevíral a četl další a další. a pak jsem to prostě nechal bejt a užíval jsem si to nepokrytě. a pak jsem zjistil, že ten blog píše jeden z mých nejlepších přátel, Atilla, toho času bič boží. se svojí kámoškou. a pak utekly čtyři roky a teď jim vyšla čtvrtá knížka. a Atilla mě poprosil, jestli bych mu nezahrál na křtu.
a tak řikám, že rád. protože hrát na křtech je bezva. většinou máte účet na baru, dostanete třeba i něco navrch, zahrajete pár písniček a pak se veselíte až do rána.

už jsem stihnul vysledovat, že koncerty, u kterejch si dopředu říkám, že to bude brnkačka, jsou nakonec ty nejtěžší. nevím, jestli to je spíš tím, že je podcením. nebo tím, že mi chce dát osud trochu za ucho. nebo, že je v tom ještě něco jiného. ale často to tak funguje. a je zvláštní, že to většinou nepoznám dopředu. že si neuvědomím, že něco beru jako takovou jednohubku. až pak, zpětně, to většinou sedí přesně.

mohl mě varovat už pan zvukař, když kroutil očima, že hraju z iPhonu. kroutil očima tak, až přeslechl, jakou koncovku mám na stereo kabelu a dumal, jak zapojí dva cinche, i když jsem mu pořád opakoval, že potřebuju dva jacky. pak si začal utahovat i z iBooku, z kterýho jsem v Rock Café ještě posílal nějaký práce do kuchyně. takže mi došlo, že to je věc značky. ale hlavně mi pak povídá, že to všechno nazvučíme až pak, takže jsem na místě v těch šest úplně zbytečně a čekaj mě další tři hodiny.
když teda došlo na zvukovku, ukázalo se, že nic nějak nefunguje, jak má. a pan zvukař sháněl jiného zvukaře a nechával si to od něj vysvětlovat a přezapojovat. a pak se to celé nějak zapojilo a už bylo na čase hrát, ale zrovna všichni vyšli ven, po vtipným a úspěšným divadle a tak jsem začínal pro prázdnej sál.
a zvuk nebyl ideální a blbě se mi zpíval na nasucho zapojenej mikrofon a mixák byl za mnou a zvukař čert ví kde a tak jsem se snažil z toho vymlátit, co šlo. hodně jsem tlačil na zpěv, hodně jsem tlačil na kytaru... zkoušel jsem mluvit, zkoušel jsem vtipkovat, zkoušel jsem se soustředit a najít si centrum sám v sobě. ale těchhle šest písniček mě stálo tolik sil, jako jindy hodinovej koncert. a ze sálu se nevracelo nic.
když jsem sebou pak prásknul do sedadla, dopil jsem půlku piva a úplně mě to rozsekalo. někdy to tak bejvá.
pak jsem se trochu rozveselil.
pak jsem spadnul ze stolu, na kterým jsem tancoval s Mášou, která mne přišla podpořit.
pak jsem seděl stranou a dejchal vzduch.
pak jsem se radostně objímal s Atillou.
pak jsem nějak běžel na noční tramvaj i s kufrem a dvěma kytarama.
a pak jsem se vzbudil ráno s žaludkem na vodě a nejasným pocitem, že to prostě včera prosáklo zase trochu temnoty do toho mýho radostnýho žití. a že bylo v noci slyšet, jak koleje praskaj přicházejícím mrazem a někde venku (a nebo to bylo vevnitř?) vyjou vlci.
a že holt neni každej den osvícení.

ale že to taky neni žádná trága. a že třeba dneska, na šestejch narozeninách Potrvá, by to mohlo bejt skvělý. tak mi držte palce.
a stavte se.
když už jednou člověk padá ze stolu, tak má koukat, aby to vypadalo aspoň jako stagediving.

 

Starší